My lidé jsme veskrze společenský druh. Jako takový máme snahu sdružovat se do skupin. To ostatně platilo již od pravěku, kdy se formovaly první tlupy, a pokračuje to až dodnes. Avšak navzdory tomu, co bychom mohli očekávat, je to mnohem těžší než v minulosti.
Je poměrně jasné, co nás k tomu vede. Pokud jsme ve společnosti ostatních z naší skupiny, cítíme se najednou mnohem uvolněněji a mnohem více v bezpečí. Ano, můžeme namítnout, že ve skupině lidí jsme v podstatě neustále, avšak to není až tak docela pravda. Jedná se totiž o cizince, ke kterým máme přirozenou nedůvěru. Rozhodně se tedy v jejich společnosti necítíme bezpečně.
Základní takovou skupinou je samozřejmě rodina, a ta funguje tímto způsobem v podstatě po celé dětství. V dospělosti však tato úloha opadá a klesá, jak si začneme stále více uvědomovat, že ani naši rodinní příslušníci, včetně rodičů, nejsou neomylní a bez vad. Pokud s nimi navíc nemáme tolik společných zájmů, pak se zkrátka posunou až na okraj naší skupiny.
Souputníky tedy hledáme, kde se dá. To je ostatně také důvod, proč vznikají například na internetu sociální bubliny. Lidé, kteří mají na některou věc stejný názor, tvoří celkem přirozenou skupinu, ke které se můžeme připojit. Bohužel to také znamená v tom, že se o svém názoru v podstatě pouze utvrzujeme a jsme čím dál méně ochotni naslouchat těm, kteří tvrdí něco jiného. To může zajít až do extrémů, což nikdy není dobré, ať už se jedná o jakoukoliv problematiku.
Dále si pak utváříme onu skupinu ve spojitosti s naším koníčkem. Pokud například hrajeme hry, pak si budeme dobře rozumět s ostatními hráči. Když sbíráme známky, pak se můžeme dobře bavit s ostatními sběrateli. A opět, zde se budeme cítit dobře, neboť jsme s lidmi, se kterými si takříkajíc „sedneme“.
Jedná se o přirozenou lidskou vlastnost, kterou bychom neměli podceňovat. Je to základní instinkt, který z nás ani po desítkách tisíc let nevymyzel.
